Eliška Holubová

Přemýšlela jsem nad pojmem celistvost a urovnávala si  myšlenky před svým seminářem .... o čem je dobré mluvit?

Celistvost pro mne vyrůstá z vědomí, že uvnitř mne je neporušené, zářící božské jádro. V hmotné realitě je to stav, kdy přijímám plnou zodpovědnost za své tělo a mysl. Přijímám zpět vše, co jsem vytěsnila, odmítla jako něco, co není mé, či proto, že se mi to nelíbí, nebo proto, že v danou chvíli bylo přijetí z různých důvodů nemožné. Přijímám zodpovědnost za to, jak se cítím, JAK MYSLÍM, jak žiji, jak se rozhoduji, za  naplněnost svého života. Přijímám zodpovědnost i za své démony, stíny, za to negativní v sobě a snažím se nepromítat a neprojektovat to do  svého okolí.

Rádi necháváme zodpovědnost za svůj život na jiných lidech a vymlouváme se na okolnosti. Tolik dlouhých let jsem říkávala: „Taková prostě jsem, s tím se nedá nic dělat. Nemůžu se změnit. Já to tak mám, a basta.“ Dnes vidím, že jsem  tvořivou energii pro vlastní život utápěla ve smutku a v roli oběti (života, druhých lidí, okolností, událostí ...). I touto zkušeností jsem však potřebovala projít. Naučila mne soucítění vůči mně samotné i druhým. Léčila mou duchovní pýchu. A naučila mě  respektovat jedinečnost Cesty, kudy se v životě ubíráme (já i ostatní). Pochopila jsem, že srovnávání se, posuzování, kritizování i uvažování v mantinelech vina-nevina, správně-nesprávně, je jako vylévat osobní energii do kanálu. Vina nám navíc brání přijmout zodpovědnost za svůj život.

S přijetím zodpovědnosti za svůj život, za svoje štěstí, přichází i síla ke změně.

 Jako dítě jsem byla bezmocná.  Jako už hodně dospělá jsem konečně pochopila, že můžu mnohem, mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit. Například změnit své stereotypy (vzorce) myšlení , chování, očekávání. Svá omezení si z rozhodující části způsobujeme sami – ve své mysli – a posléze ve své realitě.

Respektuji,  že některé věci  změnit nelze. Jsou tu, abychom se učili  pokoře, trpělivosti, nadhledu. Často přichází i proto, abychom se naučili rozeznávat, co jsou „naše“ věci a co jsou věci těch „druhých“. Stejně jako spousta dalších lidí  vnímám i to, že se v posledních letech velmi zrychlil proces čištění a vyrovnávání osobní karmy.

Ve vztahových konfliktech jsem se nakonec přece jen naučila „oddělovat situaci od osob“ a přestala být tolik vztahovačná. Začala jsem se ptát: „Proč mě to zranilo? Čím se mě to opravdu dotklo? Kdy dřív mě něco podobně naštvalo? Znejistilo? Kterým situacím z minulosti se to podobá?“ místo dřívějších otázek typu: „Proč to udělal? Proč to řekla? Proč se to stalo zrovna mně? To jsem nezasloužila! Jak to mohl udělat? Jak se může tak chovat?  ….“ Zaměřila jsem se na to, co se v té situaci děje místo zkoumání pohnutek zúčastněných osob. Dalo se tak jasněji uvidět téma, lépe definovat „problém“ – můj problém.

Raduji se, že čas utrpení, bolesti a  pasivního odevzdání se běhu osudu  minul. Všehomír nás vyzývá tvořit svůj život s radostí a propojit hmotné tělo se svým Duchem. „Každý jsme sloupem Světla, který propojuje Nebe a Zemi.“ – říkávám během meditací. Zažít ten pocit je ohromující.

Otevírat stále víc své Srdce, zesilovat své vnitřní Světlo, být v kontaktu se svým Vyšším Já a být dobře ukotvena v Zemi, spojená s Matkou Zemí – to cítím jako nejdůležitější.  S tím přirozeně přichází stále silnější vnímání, že „všichni jsme jedno“. Všichni jsme propojeni.

„Přispějme svou osobní terapií k terapii světa.“ – věta z Mayského orákula, které mám moc ráda. Všudypřítomné probíhající změny pociťujeme mnozí silně skrze svá těla, mysl, emoce  ve své všednodenní realitě. A právě v této úrovni si posléze můžeme reálně ověřit, zda a co se SKUTEČNĚ v našem životě změnilo. Z času na čas se zastavit a zamyslet nad svými vztahy, svou prací, zdravím, hojností, náladou, energií, myšlenkami, přesvědčením, omezením, vírou....  To, jak se cítíme v obyčejném všedním dni, vypovídá reálně a jasně, co v životě se nám podařilo změnit - pustit či přijmout, vyléčit, zharmonizovat; které vzorce chování a myšlení nás ještě omezují a poškozují a které naopak se nám podařilo překonat.

V procesu léčení se učím také trpělivosti a respektu k  „správnému načasování“. Tělo je moudrý rádce. Slouží nám a chrání nás. V buňkách těla je uložena veškerá prožitá zkušenost a myslím, že i klíč ke „správnému načasování“, kdy má dojít k vyléčení a ke změně. Moje osobní zkušenost: věnovala jsem se regresní terapii a během let i mnoho terapií podstoupila. K vybavení vzpomínky na silné trauma z dětství mě však tělo „pustilo“ až nedávno. Dříve jsem na zpracování tohoto, pro mne zásadního traumatu, nebyla připravena.

Navíc i tohle léčení nás všech je nějak propojeno, děje se v souvislostech ... Jsou věci, které cítím, ale neumím je jasně vysvětlit.

Myšlenky vytvářejí naši realitu. Proces zhmotňování myšlenek v realitě se stále víc a víc zrychluje. 

Všímám si tedy svých myšlenek – jejich obsahu a energie. Léta mi trvalo, než jsem podstatné změny myšlení docílila. Našla jsem si pár „fíglů“, hledala podporu. Podpořilo mě vědomí toho, že svým dílem energie přispívám do „rance energie“ Všehomíru. A já toužila přispět něčím pozitivním.  Zkoumám kvalitu svých myšlenek. Jaké z nich mám pocity? Co dělají myšlenky s mým tělem (přidávají nebo ubírají mému tělu energii)? Jaké jsou barvy, lehkost či tíže, obrazy, přirovnání, tóny, melodie? Posilují mou naději, tvořivost a radost nebo vnáší chaos a beznaděj? Pořád jsem ve střehu. Něco z toho negativního zachytím a hned zkouším měnit, něco mi uniká.

Zaměřujme se ve svém životě, ve svých myšlenkách na to, co chceme, ne na to, co nechceme – říká mnoho moudrých textů zabývajících se změnou myšlení.

Mívala jsem ve zvyku přehnaně pečovat o své blízké, přebírat za ně zodpovědnost, dělat si o ně starosti. Co myslíte, jakou barvu a lehkost takové myšlenky měly? Snad jsem se už naučila  respektovat jedinečnost Cesty mých blízkých, jejich lekce a učení. Svou energii jsem vložila především do důvěry v jejich „vítězství“ a do podpory jejich důvěry a víry ve vlastní sílu a odvahu žít svůj život. Tohle dělejme pro své děti. Věřme v jedinečnost jejich Cesty a  to, že to dobře zvládnou. Dejme jim svobodu rozhodování (i zodpovědnosti), jak se svým životním učením naloží, ale poskytujme jim láskyplnou a neochvějnou důvěru a  podporu. Svůj „patent na rozum“ použijme pro řešení vlastních lekcí. Naším úkolem je být plně zodpovědní za vlastní život, vlastní změnu, za svoje léčení. Jen to, co ve svém životě skutečně, opravdově zvládneme, změníme, vyléčíme, naplníme – jen to jim můžeme ve skutečnosti předat. Předat společně s láskou, Světlem a důvěrou v jejich LÁSKU A SVĚTLO.

"Toto je malý test na zjištění, zda je tvé poslání na Zemi u konce: Jsi-li naživu, pak není." (z knihy ILUZE R. Bacha).