Požehnaný čas čekání a Klidu
Dnes jsem se změnila. Měním se stále. Všichni se měníme. Možná jen dnes jsem si té změny víc – silněji všimla. Klid, který v sobě od nového roku cítím nebývale, se ještě prohloubil. Pojmenovala jsem si ho „posvátným klidem“. Rezonuje s „Vesmírným tónem“ – tak jsem si před 2 lety na semináři Cesta pojmenovala nejhlubší zdroj ve mně …mé osobní napojení.
Mám silné sklony analyzovat. Ani pojem KLID tomu neušel J. Hmm, vlastně jsem moc nebádala … následující věty ve mně zní denně (konejší stejně tak, jako přináší radost, živost a vděčnost):
VŠECHNO JE V POŘÁDKU.
VŠECHNO JE, JAK MÁ BÝT.
VŠECHNO JE GENIÁLNĚ NAČASOVÁNO.
Usmívám se.
TICHO. To je zvláštní věc. Šla jsem dnes odpoledne rušnou brněnskou ulicí. Vnímala, že hluk byl kamsi odsunut a já slyšela vítr, co se proháněl ulicí. Za tím větrem stálo TICHO. Dívalo se. Komunikovalo.
K těm třem větám nahoře bych připsala něco o pocitu TĚŠENÍ SE. Hodně mi to připomíná poslední červnové dny, kdy jsem se těšívala na prázdniny u babičky. Na dva měsíce sladkého léta jsem se z hornického severu Moravy vracívala do rodného kraje slunce a léčivé babiččiny lásky. Každé ráno zlehka položila svou dlaň na mé čelo a budila mě.
Miluji tetelivé žhnoucí horko Pálavy dodnes. V mé mysli stále ještě teče Dyje v meandrech lužními lesy. Slepá ramena řeky byla plná stulíků a míst, kde se dalo báječně koupat.
Podobný pocit mám v tomto čase … že těším se DOMŮ a do LÁSKY.
Rozpoznáváme se v souladu s tím, jak se rovzpomínáme a poznáváme. Potkáváme se virtuálně, potkáváme se fyzicky. Dokonce už rozpoznáváme účel svého setkání J. Někteří už dlouho, někteří teprve krátce. Myslím ale, že všichni jsou ohromeni.
Soudím podle sebe (podle koho jiného bych taky mohla, že?). Částí své bytosti tohle všechno transformační dění pokládám za normální, obyčejné, logické …. A částí své bytosti jsem ohromena.
Čas se změnil.
V jedné regresi před lety, když mě Duše mého zemřelého syna vzala kamsi „nahoru“, jsem pochopila. Jirka mi říkal: „Tys vždycky chtěla vědět, co je to Bezpodmínečná Láska. Chtěla jsi se Jí alespoň přiblížit. „ … „Vybrala sis prožít velkou ztrátu jako zkoušku.“
Měl pravdu. Během svého života jsem v sobě nashromáždila spoustu smutku, beznaděje, pocitů zmaru a sebelítosti, ale nikdy jsem to úplně nevzdala. Něco ve mně VĚDĚLO, že Láska JE. Něco ve mně mne stále drželo nad vodou a donutilo vždycky znovu vstát. Valnou část života jsem sice jen předstírala, že jsem tím, kým jsem se chtěla stát.
Ale nakonec jsem se Láskou stala.
Howgh.
