Eliška Holubová

Tolik věcí se stalo, tolik věcí změnilo. Já se změnila. Měním se dál.

Konečně jsem přestala obhajovat a omlouvat své změny (změny pocitů, postojů, náhledu, práce, partnerů …). Konečně jsem  pochopila a přijala, že život je kontinuální změna,  že bránit se jí je jako chtít zadržet léto, když už žloutne listí a pole jsou samá strniště.

Přijala jsem změnu za změnou a dokonce začala vidět a oceňovat svůj růst. Ovšem předtím jsem se hodně dlouho „procházela po dně“ – naprosto bezmocná, v depresi, plná pocitů osamělosti, bez chuti žít a s pramalou nadějí na cokoli.

Starý obraz „vyrovnané ženy“, co se tak líbil mému okolí, byl fuč. A že jsem ho měla umně a pevně přišpendlený. Někdy dokážeme vyvinout neuvěřitelné úsilí, abychom udrželi strukturu či masku sebe sama, ač už neslouží. Strach ze změny, z neznámého, je veliký. Ještě častěji se stává, že pochopím : TOHLE nejsem já, ale KDO VLASTNĚ JSEM ... nevíme.

Pak přijdou zásahy Boží vůle … osudu – říkáme. Naše pravé Já se touží projevit.

Moje „zásahy“ přišly během tří čtvrtin roku – rozchod s manželem, dlouhé hledání pronájmu bytu, vášnivý vztah s mladým mužem a poprvé naplno, nádherně a svobodně prožívaná sexualita (nedlouho předtím jsem už svou sexualitu vzdala), ztráta zaměstnání a takřka současně i odešel ten muž. Měsíce, měsíce, měsíce sama v malém bytě, neschopná najít práci a neschopná přijmout ztrátu své lásky. Možná paradoxně (viděno zvenku) jsem v tomto období byla zoufalejší a méně chtěla žít než před lety, kdy mi tragicky zahynul syn.  Dnes už vím, že lepší lekci na prožití závislosti na partnerovi a na pochopení svého strachu z opuštění jsem ani nemohla dostat.

Celý život jsem se bála, že budu opuštěna tím, koho miluji. Přitahujeme, čeho se bojíme.

Nevědomě jsem na to „vyzrála“. Vybírala jsem si „slabé a závislé“ muže. Ti od vás totiž neodcházejí. Jenže ve vztahu pak chybí radost, plynutí a vyrovnaná partnerská energie. Cítila jsem se po čase tak unavená. A také mé tělo – moudré a vědomé tělo – jsem neoklamala. Nechtělo se milovat s těmito muži, cítilo se zneužíváno. Umrtvovala jsem v sobě svou vášeň a používala mysl místo moudrosti těla, místo intuice. A všechno to spolehlivě zaštiťoval „pocit viny“ – vždy byl přítomen. Z těchto vztahů jsem nakonec „musela“ odejít. Trvalo ale dlouho, než jsem pochopila stereotyp, podle kterého své vztahy utvářím. Uviděla jsem stará zranění a hýčkané křivdy. Dlouho mi trvalo, než jsem posbírala odvahu to změnit – pak dostala i šanci je vyléčit a porozumět jejich obsahu, pochopit jejich téma - v rozsahu, který mi v tu chvíli byl dostupný.

Dlouho trvalo i naučit se žít sama – bez partnera a cítit se takto šťastná. Teď se v tomto bodě nacházím. Neříkám, že mi nic nechybí. Chybí – a hodně … doteky, zájem, naslouchání, milování, sdílení.

Ale cítím se šťastná, silná a svobodná stále víc. Vnímám, jak se čas zrychluje a vím, že přijdou nová poznání a "prozření" ... ale tančím životem. Tančím tak, jak dokážu. Tančím a padám a někdy potřebuji hodně odvahy znovu se zvednout. A pořád se měním.